Středohoří - jaro 2025
Jak jinak začít „blog“ než “měsíc” starým výškrabkem!
Sobota. V nelidskou hodinu vstát, zkontrolovat počasí, zkontrolovat mapu, rychlá sprcha, ještě rychlejší kafe, nacpat věci do batohu, třikrát přehodnotit který objektivy vzít, zkusit nic nezapomenout, vyrazit k autu, vrátit se pro paměťovku a baterku, vyrazit k autu, vyjet spícím městem, spící přírodou, spícím světem, dobrému světlu vstříc a snažit se přitom netrefit srnky.
Vesnice pod kopcem ještě spí, je před rozbřeskem, ještě lehce mrzne, je mi zima, ale brzo nebude. Soukám se do pevných bot, lehká svačinka, kouknout do mapy, foťák do ruky, nasazuji šíro a jdu.
Chvilku silnice a pak už jen lesní cesta, pod nohama to ještě křupe, obloha postupně modrá a pak zlátne, okolí hraje barvami, kontrast mezi teplou a studenou. Ptáci krásně zpívají a věstí dobrý den.
Konečně začalo jaro a já se toulám krajinou a jen tak si užívám, že tu můžu být, v té kráse, v tom momentu. Kolem nikdo není, sám si vybírám kudy půjdu. Kochám se. Absolutní klid. Přes cestu mi skáče srnec. Postupně se otevírají výhledy, dole se ještě od rybníků valí mlha, proti obzoru se nádherně rýsují Ronov a Vlhošť. Já od ucha k uchu. To není země, to je zahrádka. Vůně, zvuky, výhledy.
Vrchol Sedla je zvláštní místo, je to vlastně zalesněná plošina, k vyhlídkám musí člověk trochu sestoupit. Na té západní mám pocit, že se mi pod nohama převaluje celý svět. Krásný kopec, vždycky mě láká už zdaleka, jak se tyčí nad zbytkem pravobřežního Středohoří.
Cesta dolů, kolena bolí. Pak už piánko. Ten den toho stíhám víc, ne všechno se daří, pod Luží třeba nestíhám západ slunce a fotím tak už do šera. Tak příště.
Neděle. Rád bych chytil rozbřesk na Klíči. Vyrážím později, než bych chtěl, ale nakonec je to jedno. Cesta nahoru je na stinném severním svahu pořád tak umrzlá, že se to prostě nedá. Vyrážím alespoň nad Polevsko a procházím se v ranním světle po loukách. Vedle mě se tyčí Klíč, vzadu vykukuje Ještěd, Ralsko, Bezděz a desítky dalších zalesněných kup. Jako by se celý svět točil kolem tohohle místa. Sedám si a užívám si to. Jen vítr a vůně probouzející se přírody. A ptáci. Štěstí.
A teď dolů, k rybníkům. Na ten kus ráje mezi Holany a zříceninou Ronova jsem narazil kdysi vlastně náhodou. Učaroval mi na první dobrou. Dělám jen pár fotek, spíš se procházím a kochám.
Stálo to za to.
