Radobýl
Krátký výjezd na Radobýl.
Krátký vyznání.
Miluju Středohoří. Miluju, když vyjedu z Prahy na sever, přejedu kopec u Odolenky a na obzoru se vynoří jejich zubatý panorama. Miluju tu bohatost tvarů a barev, siluety a kontrasty, ty křivolaký silničky, prudký výstupy na kopce, nádherný stromy, pitoreskní vesničky, výhledy. Zříceniny, kapličky, posedy, pastviny. Svět tam chutná jinak, zemitě, krásně. Mám tam svá místa, kde mě krajina objímá a dává mi všechno, co chci.
No, a na taková místa ono pozdní odpoledne v půlce září nevyrážíme, bo nestíháme. Ale Radobýl, ten se dá, ne? Je skoro nad dálnicí, tak startuju svůj supersport a nabíram pana Mirka.
Dorážíme na místo, máme tak hodinu, než slunce zapadne. Nahoru je to jen kousek.
Hora zmrzačená těžbou kamene. Nad hlavou masivní kříž, pod nohama se líně převaluje Labe. Jižní, plochej horizont trhají věže Hazmburku, na sever je to kopec za kopcem. Mácha prej právě odsud viděl jemu osudovej požár mlýna. A za války byl dole koncentrák. Zvláštní místo.
Chvíli cvakáme, světlo fajn, místo fajn, ale něco mi nesedí. Jsou tu lidi. A mluví!!!! A tak tu není klid, a vlastně ani nálada.
Cítíme to asi podobně, takže seběhneme dolů, na jeden z okolních kopců – no, spíš kopečků. Nejlepší místo zabraly ovce, přizpůsobuju se jim ale radši než těm lidem nahoře. Rozložíme vybavení (= pan Mirek pečlivě instaluje kamerku a já někam zahodim batoh). Světlo měkký, že by sis ho namazal na chleba. Fotíme. Kocháme se. Hotovo, balíme.
Cestou zpátky se ozvou přízemní potřeby (moje nenažranost) a tak dáváme rychlej fast food pit stop u dálnice. Ten Mek byl úplně, ale úplně narvanej. Ten kontrast ve mně zůstává ještě dlouho.
PS od Mirka: Pan Dalibor má superschopnost na nacházení magických míst. A tak když se zeptal, zda pojedeme směr Radobýl, odpovědí bylo rázné “ano, prosím”. Ale je to tak krásný místo, že tam chodí lidi. Nu což už…
A jako bonus mi pan Dalibor nevědomky zapózoval v západu slunce hned vedle ovcí. Babí léto jak má být…
