Blog
Pošumaví – jaro 2025
Je ráno. Jedeš autem. Vedle les. V lese mlha. Zasvítilo to. Zastavíš, kde to jen trochu jde. Čapneš foťák. Běžíš do lesa. Kocháš se. Cvakáš. Snažíš se to nepodělat. Někdy stačí málo.
Londýn 2024
Londýn. Mám rád to město.
Samozřejmě, jsem v tom městě víc turista než ten, kdo zná veškerá zákoutí a nálady metropole. Ale mám ho rád.
Možná je v tom romantika Sherlocka Holmese, možná majestát království, nebo jen subjektivní vzpomínky, že mi tam bylo hezky.
A ta pestrobarevnost města mě baví. A není to jen město samotné, jsou to lidé, kteří mají v sobě otisknuté všechny barvy, vzory, vůně. Možná Londýn už není nejmocnějším městem světa, centrem koloniálního světa, ale lidé v kulisách města hrají plnokrevná dramata a komedie.
Jsem a zůstanu turistou v tomhle městě. Ale pokorným a snad všímavým. God save London…
Bangkok 2024
Náhoda. Často vede mé kroky.
A tentokrát se zasloužila o to, že mě mé kroky dovedly až do letadla směr Bangkok.
Jiný svět.
Přál bych si mít větší prostor prozkoumat město, najít víc odvahy podívat se dál, za hranice města. Oslovit lidi na ulici a načichnout víc tím barevným životaplným mraveništěm.
A zase ta pestrost a vůně a smrad a pot a smích a koktejl toho všeho, jen mít víc toho času projít si víc než jen čtvrť kolem hotelu. Třeba se náhoda zase ozve a řekne, “hele, brácho, nechceš do Bangkoku?”…nebo třeba kliknu na tu nabídku letenky, co se mi zjevila v druhým okně prohlížeče…třeba….
Náhodná setkání
Cizí města. Cizí lidé v cizích kulisách. Zběsile těkám a hledám očima vizuální momenty, které zařadím do vzpomínek a až někdo někdy vysloví jméno toho města, naskočí mi v hlavě právě ten moment zastižený v té jedné fotce.
Lítožnice – duben 2025
Lítožnice. Malý kousek ráje hned za humny. Mokřad, rybník, pár stromů. Úplně to stačí. Magie funguje. A ta lépe chutná sdílená, tentokrát vyrážíme oba. Pár chvil před rozbřeskem, modrá hodinka, šero. Nad rybníkem se válí mlha a za ní člověk možná spíš tuší než doopravdy vidí torza stromů vystupující z hladiny. Okolo tiše a klidně proplouvají labutě a kachny. Naprostý klid, nikde ani noha.
Když se slunce prodere nad obzor, začíná divadlo. Každou minutu jiné světlo, jiné kontury, mlha mizí, mlha se vrací. Barvy a tvary – nekonečně kombinací na pár hektarech. Vzduchem proplachtí volavka.
Přesně proto chodíme fotit. Abychom byli u toho. Abychom si domů donesli ten zážitek. Ne vždycky to klapne tak dobře, jako toho nedělního rána na Lítožnici, ale pokaždé to stojí za to.
PS od Mirka:
Na náš společný výlet jsem se těšil. Je to vzácnost. A měl jsem slíbený pózující volavky. Volavky nakonec nespolupracovaly, ale nelitoval jsem. Dalibor má dar nacházet magická místa, která člověka uhranou. Zíral jsem, hltal očima a doufal, že aspoň trochu toho, co vidím, se mi podaří dostat do foťáku.
Lítožnice. Když si to slovo převaluju na jazyku, vidím ranní mlhu, která putovala z místa na místo a čarovala se světlem. Díky Dalibore za tyhle objevy.
