Blog
To the GIGA
// pro plnou velikost fotek je potřeba je rozkliknout
Vltavská – betonovej uzel v centru Prahy se vším, co k tomu patří. Tvrdý linie, tvrdý lidi. Tvrdý řeči tady, tvrdý edity níž. V měkkým večerním světle, samozřejmě.
O pár dní později návrat na místo činu. S panem Mirkem. Stmívá se. Prší. Houbař. Prší víc. Štross. Vltavská. Lidi, příběhy.
Bubny
Kdysi nádraží Bubna, dnes nádraží Praha - Bubny v novém kabátě. Tedy v kabátě verze 2025, protože další stavební úpravy podle architektonického řešení Jakub Cigler Architekti bude následovat.
Po čtyřiceti letech má Praha nové nádraží. Staronové. Nádraží Bubny verze 2025 nahrazuje původní stejnojmenné nádraží, které stálo o pár set metrů dál. Z původní budovy vznikne Centrum paměti a dialogu Bubny, které tu bude k upomínce téměř padesáti tisíc Židů deportovaných z tohoto nádraží mezi lety 1941 - 1945.
Čekání na vlak. Čekání na dobrodružství, cestu do neznáma, nebo se jen prostě přesunout domů z práce, každý den znova a znova, zvyknout si na lehkost a tvary té budovy, zvyknout si a už necítit vůni cesty. Jaká škoda.
Vůni cesty, která vede do Kralup, na Kladno, do Podmokel, Děčína, nebo si sedneš do špatného vlaku, který tě odveze do Terezína nebo Lodži…
“Každou noc jezdí kolem domů vlak
Okna vagónů svítí do tmy
Každou noc hořím touhou
jet s ním taky, jet s ním taky…” (Priessnitz, Jaromír 99)
Prague Pride 2025
Prague Pride 2025. Moje poprvé. Žánr asi reportážní fotografie akce, která svou barevností, živostí a emoce převyšuje běžné hudební festivaly.
“Když může mít svatbu Jiří Kára proč ne my?!” Trefné. Přesné.
Organizace odpovídala tomu, že se akce v Praze nekoná poprvé, asistence Policie, tradiční hlouček odpůrců, co vzývají Boží jméno nadarmo, protože jim nikdo neřekl, že láska je láskou jen když je bezpodmínečná.
A všude lidi. Hodně lidí. Pozitivní lidí, kteří nešetřili úsměvy, nabízeli free hug a názor na tričku nebo transparentu (papundeklový ceduli).
“All you need is love. Love is all you need.”
Vyhoukaná sowa
Prý k nejintenzivnějšímu formování hudebního vkusu dochází v době dospívání. Podle této teorie jsem dospěl někdy těsně před čtyřicítkou, kdy jsem shodou náhod a životní štěstěny narazil na hradeckou hudební skupinu Vyhoukaná sowa. Každý koncert s nimi je čirá radost a kluci jsou natolik tolerantní, že mi dovolují si je cvakat na pódiu…ze třetí, čtvrtý řady, abych nerušil tancující fanynky.
Když ji miluješ, není co řešit. Písně týhle kapely mě oslovily v době, kdy jsem potřeboval být osloven. Posloucháš o cestě na Annapurno a jen nevěřícně žasneš, jak je to přesný, jak se ten tvůj pocit dostane do něčí hlavy a ten je pak schopen z toho napsat song, žasneš, zapálíš si vyklepaný cigáro nebo si dáš na strach chlast a na spaní prášky.
Po koncertě ještě s hudbou v uších procházím a zpracovávám fotky a “vlastně se nic neděje”, každý máme svou malou studenou válku.
Noc patří nám
// Několik starších fotek ještě z dob, kdy jsem byl na světlé straně síly (z mojí milované Fujinky). Spoustu věci bych teď asi udělal a naeditoval jinak, ale zachycují to, jak jsem tenkrát viděl svět. Tady jsou. //
// pro plnou velikost fotek je potřeba je rozkliknout
Město a noc a já, někdy nám to funguje a někdy ne.
Středohoří - jaro 2025
Jak jinak začít „blog“ než “měsíc” starým výškrabkem!
Sobota. V nelidskou hodinu vstát, zkontrolovat počasí, zkontrolovat mapu, rychlá sprcha, ještě rychlejší kafe, nacpat věci do batohu, třikrát přehodnotit který objektivy vzít, zkusit nic nezapomenout, vyrazit k autu, vrátit se pro paměťovku a baterku, vyrazit k autu, vyjet spícím městem, spící přírodou, spícím světem, dobrému světlu vstříc a snažit se přitom netrefit srnky.
Vesnice pod kopcem ještě spí, je před rozbřeskem, ještě lehce mrzne, je mi zima, ale brzo nebude. Soukám se do pevných bot, lehká svačinka, kouknout do mapy, foťák do ruky, nasazuji šíro a jdu.
Chvilku silnice a pak už jen lesní cesta, pod nohama to ještě křupe, obloha postupně modrá a pak zlátne, okolí hraje barvami, kontrast mezi teplou a studenou. Ptáci krásně zpívají a věstí dobrý den.
Konečně začalo jaro a já se toulám krajinou a jen tak si užívám, že tu můžu být, v té kráse, v tom momentu. Kolem nikdo není, sám si vybírám kudy půjdu. Kochám se. Absolutní klid. Přes cestu mi skáče srnec. Postupně se otevírají výhledy, dole se ještě od rybníků valí mlha, proti obzoru se nádherně rýsují Ronov a Vlhošť. Já od ucha k uchu. To není země, to je zahrádka. Vůně, zvuky, výhledy.
Vrchol Sedla je zvláštní místo, je to vlastně zalesněná plošina, k vyhlídkám musí člověk trochu sestoupit. Na té západní mám pocit, že se mi pod nohama převaluje celý svět. Krásný kopec, vždycky mě láká už zdaleka, jak se tyčí nad zbytkem pravobřežního Středohoří.
Cesta dolů, kolena bolí. Pak už piánko. Ten den toho stíhám víc, ne všechno se daří, pod Luží třeba nestíhám západ slunce a fotím tak už do šera. Tak příště.
Neděle. Rád bych chytil rozbřesk na Klíči. Vyrážím později, než bych chtěl, ale nakonec je to jedno. Cesta nahoru je na stinném severním svahu pořád tak umrzlá, že se to prostě nedá. Vyrážím alespoň nad Polevsko a procházím se v ranním světle po loukách. Vedle mě se tyčí Klíč, vzadu vykukuje Ještěd, Ralsko, Bezděz a desítky dalších zalesněných kup. Jako by se celý svět točil kolem tohohle místa. Sedám si a užívám si to. Jen vítr a vůně probouzející se přírody. A ptáci. Štěstí.
A teď dolů, k rybníkům. Na ten kus ráje mezi Holany a zříceninou Ronova jsem narazil kdysi vlastně náhodou. Učaroval mi na první dobrou. Dělám jen pár fotek, spíš se procházím a kochám.
Stálo to za to.
Pošumaví – jaro 2025
Je ráno. Jedeš autem. Vedle les. V lese mlha. Zasvítilo to. Zastavíš, kde to jen trochu jde. Čapneš foťák. Běžíš do lesa. Kocháš se. Cvakáš. Snažíš se to nepodělat. Někdy stačí málo.
Londýn 2024
Londýn. Mám rád to město.
Samozřejmě, jsem v tom městě víc turista než ten, kdo zná veškerá zákoutí a nálady metropole. Ale mám ho rád.
Možná je v tom romantika Sherlocka Holmese, možná majestát království, nebo jen subjektivní vzpomínky, že mi tam bylo hezky.
A ta pestrobarevnost města mě baví. A není to jen město samotné, jsou to lidé, kteří mají v sobě otisknuté všechny barvy, vzory, vůně. Možná Londýn už není nejmocnějším městem světa, centrem koloniálního světa, ale lidé v kulisách města hrají plnokrevná dramata a komedie.
Jsem a zůstanu turistou v tomhle městě. Ale pokorným a snad všímavým. God save London…
Bangkok 2024
Náhoda. Často vede mé kroky.
A tentokrát se zasloužila o to, že mě mé kroky dovedly až do letadla směr Bangkok.
Jiný svět.
Přál bych si mít větší prostor prozkoumat město, najít víc odvahy podívat se dál, za hranice města. Oslovit lidi na ulici a načichnout víc tím barevným životaplným mraveništěm.
A zase ta pestrost a vůně a smrad a pot a smích a koktejl toho všeho, jen mít víc toho času projít si víc než jen čtvrť kolem hotelu. Třeba se náhoda zase ozve a řekne, “hele, brácho, nechceš do Bangkoku?”…nebo třeba kliknu na tu nabídku letenky, co se mi zjevila v druhým okně prohlížeče…třeba….
Náhodná setkání
Cizí města. Cizí lidé v cizích kulisách. Zběsile těkám a hledám očima vizuální momenty, které zařadím do vzpomínek a až někdo někdy vysloví jméno toho města, naskočí mi v hlavě právě ten moment zastižený v té jedné fotce.
Lítožnice – duben 2025
Lítožnice. Malý kousek ráje hned za humny. Mokřad, rybník, pár stromů. Úplně to stačí. Magie funguje. A ta lépe chutná sdílená, tentokrát vyrážíme oba. Pár chvil před rozbřeskem, modrá hodinka, šero. Nad rybníkem se válí mlha a za ní člověk možná spíš tuší než doopravdy vidí torza stromů vystupující z hladiny. Okolo tiše a klidně proplouvají labutě a kachny. Naprostý klid, nikde ani noha.
Když se slunce prodere nad obzor, začíná divadlo. Každou minutu jiné světlo, jiné kontury, mlha mizí, mlha se vrací. Barvy a tvary – nekonečně kombinací na pár hektarech. Vzduchem proplachtí volavka.
Přesně proto chodíme fotit. Abychom byli u toho. Abychom si domů donesli ten zážitek. Ne vždycky to klapne tak dobře, jako toho nedělního rána na Lítožnici, ale pokaždé to stojí za to.
PS od Mirka:
Na náš společný výlet jsem se těšil. Je to vzácnost. A měl jsem slíbený pózující volavky. Volavky nakonec nespolupracovaly, ale nelitoval jsem. Dalibor má dar nacházet magická místa, která člověka uhranou. Zíral jsem, hltal očima a doufal, že aspoň trochu toho, co vidím, se mi podaří dostat do foťáku.
Lítožnice. Když si to slovo převaluju na jazyku, vidím ranní mlhu, která putovala z místa na místo a čarovala se světlem. Díky Dalibore za tyhle objevy.
