Blog
365_2026 IV
365 dní. 365 fotek. Každej den jedna – vyfocená, zeditovaná, zveřejněná. 3. dávka.
Jednou za čas tady, průběžně v pekle hier: https://www.instagram.com/dalibor.h/
Předposlední sada. Stříham metr. Už jen 74 dní…
[EN TLDR] Each day one pic - shot, edited, published. Once a while here, day by day on my insta. Fourth batch. The end is nigh. 74 days left.
Chrám bolesti
Geometrie uprostřed lesů │ Průmyslový chrámy s vyvrženýma vnitřnostma │ Rozlámaný betonový skelety opletený lesem
Takových míst je v Krušnejch plno, proto taky to jméno, ne? Většinou zapomenutý doly naprosto stranou zájmu lidí, opuštěný.
Ale tohle je jiný. Místo, který přírodě vyrvali náckové, aby sem nahnali válečný zajatce a postavili předimenzovanou fabriku na těžbu a úpravu cínu. Místo, kde toho nakonec zas tak moc nevytěžili a neupravili. Místo, který nechali napospas drsnýmu počasí. Místo, který si příroda už 80 let bere zpátky.
Jezdí sem mraky lidí, točil se tu seriál. Musíš sem proto hned hodně brzo ráno, abys tu byl sám, jen se svou hlavou, pak to maká. A jak!
To ticho tu člověka až dusí, přerušuje ho jen vlastní dech a ozvěna vlastních kroků.
Kolem divný tvary, tušení starých strojů, nepřirozený úhly, trčící pahýly kdovíčeho.
Tušení neznámý hloubky pod nohama. Dutý zvuky. Lehká závrať.
Všechno Ti říká, že bys tu neměl bejt. Určitě ne sám.
Tak zas příště! Sám. S pokorou. A s širším sklem.
// fotky jsou rozklikávací
Hořící keř III
Už zase.
Výjezd za klidem. Víkend v Krušnejch.
Našel jsem to správný slovo: pitoreskní.
Krajina políbená nejdřív bohem, pak krumpáčem a teď elektrokolem.
Jakmile ale člověk sejde z těch notorických míst, je skoro sám. Lesy, louky, pastviny, vítr a klid, bože ten klid.
Očekávam kýčovitý mlhy a blata, kde budu v dešti hledat svýho psa rodu Baskervillů. Dostávam slunce a modrý nebe.
Je radost tu být. Je radost nespěchat. Je radost si vybírat. A v tom to celý je.
Jo, a pro toho psa si přijedu příště.
//fotky jsou rozklikávací//
Hořící keř II
Už zase.
Venek. Slunce. Horko.
Šumava.
Krátký výjezdy toulat se mezi lesy a louky. Byl jsem tu už stokrát a stejně je to pokaždý intenziví. Anseli, ty kozle jeden starej, dej ať z toho nikdy, NIKDY není rutina. Smějeme se na sebe. Jeho pražané mu rozumějí.
Bromance. Bramboru!
Víc se toulam a koukam než cvakam.
NDčko, rychlý sklo, pomalý focení.
//fotky jsou rozklikávací//
Bude to krušný
Krušné hory pár let zpět. Toulání se po pláni, potřeboval jsem co nejvíc kroků do nějaké krokové výzvy, ale tohle místo mě donutilo zpomalit, rozhlídnout se, zastavit.
Pak jsem se přistihl, že chodím v kruzích, snažil jsem se to pochopit, ale hlava mi nebrala, jak může být nějaké místo tak jednoduše krásný. Nebo krásně jednoduchý?
Po letech jsem při prohrabávání harddisku na ně narazil a bylo by mi líto je sem nedat. Našli jsme od té doby více krásně jednoduchých míst, ale tohle by nemělo zapadnout.
Stejně jako Konigsmuhle, zaniklá osada opodál. Ale to je jiný příběh. Až to zas bude krušný…
Silicon Hill
Climbing up on Silicon Hill
I could see the city light
Wind was blowing, time stood still
Železobeton flew out of the night
My kluci, co spolu chodíme, vyrazili jsme vstříc strahovským reáliím.
A protože jsme duše estetické, přitahoval nás výdech tunelu a jeho řídící středisko.
A protože jsme duše zvídavé, všimli jsme si i otevřené branky na ochozy místní gravitační anomálie.
A tak to jelo.
Tvrdý linie.
Tvrdý stíny.
Měkká srdce!
Mirek:
Dalibor:
Dan:
365_2026 III
365 dní. 365 fotek. Každej den jedna – vyfocená, zeditovaná, zveřejněná. 3. dávka.
Jednou za čas tady, průběžně v pekle hier: https://www.instagram.com/dalibor.h/
Intenzivní úvahy, jestli to v půlce nesložit. Motivace, inspirace, repetice? Je to rychta. Není to chyba?
Už jen 147 dní…
[EN TLDR] Each day one pic - shot, edited, published. Once a while here, day by day on my insta. Third batch. Doubts. 147 days left in hell.
Hořící keř
Venek. Brdy. Plešivec.
Slunce. Horko.
Nebe hoří. Víc než jsem si přál.
Ale neshoří. A shlíží z něj na mě Ansel Adams. Mžourám mu naproti. Usmívá se.
Nemůžu tomu uvěřit.
Zaburácí. JSEM KTERÝ JSEM!
Je to jasný. Nejsem hoden barev, rozhledu ani hloubky ostrosti. Kdo jsem, abych pochyboval? 40mm f 1.2, požehnán buď ND filtr.
Ansel mě líbá na čelo. Dáváme si bramboru. Není to sen?
//fotky jsou rozklikávací//
Abstrakce
Domluvili se na tématu abstrakce. Tři fotografové, každý tři fotky.
Sešli se. Domluvili se na tématu abstrakce.
Tři fotografové.
Tři individuality.
Každý tři fotky.
Posnažili se. Dali si zpětnou vazbu. Nezabili se. Zasmáli se. Tady je výsledek.
Dalibor: Vidím tahle naše tematická zadání jako motivaci k tomu koukat na svět jinak a přemýšlet o tom, co vidím (a v tomhle případě i o tom, co nevidím). Baví mě to.
Dan: To jsou ty věci, co vidím, když pevně zavřu oči?
Mirek: V podstatě první setkání s tématem. Rád jsem si to zkusil, ale příště lépe:-) Jak zpívá klasik, “Show must go on…”
Pražský krtek
Vylosuj si tři stanice metra, přines maximálně tři fotky z každé stanice a snaž se.
S prvním návrhem na výstavbu podzemní dráhy v Praze přišel Ladislav Rott v roce 1898. Uteklo necelých sto let a v roce 1974 se svezli pražským krtkem první cestující. Denně přepraví něco mezi 1 až 1,6 miliónem cestujících. V současné době má 61 stanic. A my jsme si na přelomu března a dubna vylosovali tři stanice, každou z jedné linky a zadání bylo na světě - přines maximálně tři fotky z každé stanice. Snaž se. A takhle jsme se posnažili.
Mirek (Staroměstská (A), Kolbenova (B), Hlavní nádraží (C)) : “Vlastně jsem dost trpěl. Stále jsem splnění úkolu odkládal a až panem Daliborem ilustrativně položený nůž na krk mě donutil vyrazit do ranního metra. Většinu času jsem si připadal jak Zazi v metru (Raymond by ze mě měl radost). Ale příště si to určitě užiju víc.
Dalibor (Želivského (A), Anděl (B), Střížkov (C)): Nevím, kdo je Zazi a Raymond, a ten nůž na Mirkově krku absolutně nesouhlasí. Bůh ve stroji stál každopádně na správné (mé) straně a přiřadil mi dvě stanice, kam byla nakonec radost jet, a pak ten Anděl teda (fuf). Naučil jsem se spoustu věcí: že 3 fotky na stanici jsou kua málo, že exteriéry Želivského po setmění jsou docela divočina, že na Střížkově brzo ráno NIKDO nevystupuje z metra … ale hlavně, že každá stanice si nese menší či větší střípky unikátní vizuální identity a dají se tam najít skryté poklady, řešení prostoru, kousky umění … „Jděte, mudrcové, a rozhlížejte se nad eskalátory i pod nimi.“ (1. list Korintským 13,2)
Dan (Petřiny (A), Karlovo náměstí (B), Roztyly (C)): Město je živým organismem; jeho ulicemi pulzuje krev v podobě tisíců cestujících a MHD tvoří jeho cévní systém — od nejjemnějších kapilár tramvajových linek a autobusových spojů, které zásobují i ty nejodlehlejší periferní tkáně, až po mohutné tepny a žíly metra, jimiž se ve špičce ženou davy s rytmickou pravidelností srdečního tepu. Stanice jsou chlopněmi a uzly, kde se proudy větví, mísí a přerozdělují: ráno vhánějí krev k srdci centra, večer ji rozvádějí zpět do okrajových čtvrtí…přijdu, projdu, (ne)vidím, (ne)fotím, odcházím …
365_2026 II
365 dní. 365 fotek. Každej den jedna – vyfocená, zeditovaná, zveřejněná. 2. dávka.
Jednou za čas tady, průběžně v pekle hier: https://www.instagram.com/dalibor.h/
[EN TLDR] Each day one pic - shot, edited, published. Once a while here, day by day on my insta. Second batch.
365_2026
2026_365 dní_365 fotek_fckin hell_in progress.
365 dní. 365 fotek. Každej den jedna – vyfocená, zeditovaná, zveřejněná.
Jednou za čas tady, průběžně v pekle hier: https://www.instagram.com/dalibor.h/
[EN TLDR] Each day one pic - shot, edited, published. Once a while here, day by day on my insta.
Anteater do uší
“Ve čtvrtek se na Sedmičce na Strahově odehraje další kulturní milník - budou hrát Anteater, což je úplně boží kapela s nejlepší frontwoman, kterou jsem kdy viděl stát na podiu, “ zahlásil pan Dalibor a tak jsme šli.
“Ve čtvrtek se na Sedmičce na Strahově odehraje další kulturní milník - budou hrát Anteater, což je úplně boží kapela s nejlepší frontwoman, kterou jsem kdy viděl stát na podiu, “ zahlásil pan Dalibor a tak jsme šli. Pan Dalibor během koncertu podupával nohou a kýval hlavou do rytmu a já se snažil v legendárním strahovském klubu přenést aspoň trochu té energie a atmosféry na senzor foťáku.
A zase nekecal. Bylo to plný energie, kterou kapela posílala do prostoru a jsem rád, že jsem to zažil. Snad jen malá lítost, že jsem si nedodal odvahy a nešel trošku blíž. Třeba příště.
Křišťálová zahrada 2025
Křišťálová zahrada - předvánoční zážitek v pražské botanické zahradě. Fantastická díla sklářského mistra Jiřího Pačinka a jeho týmu ze sklárny Pačinek Glass.
Křišťálová zahrada - předvánoční zážitek v pražské botanické zahradě. Fantastická díla sklářského mistra Jiřího Pačinka a jeho týmu ze sklárny Pačinek Glass. Barevná fantazie v noční Praze doplněná hudbou od Prague Philharmonia a videomappingem studentů UMPRUM. Jen škoda, že ten sníh chyběl.
From Madrid with Love
Pár dní na konci října v Madridu, druhém největším evropském městě. Sluneční paprsky a skvělé jídlo, dlouhé procházky, lidé a jejich selfie. To město mám rád.
A elegance veskrze všude. Starý, mladý, tlustý, tenký, až na výjimky potvrzující pravidlo musí člověk obdivovat přirozenou ladnost a šarm, ať už na rušné ulici v centru, v kostele, nebo v parku na lodičkách.
Oči mají stále co sledovat, vjemy se střídají a za ty tři dny člověk ochutná tak akorát, aby věděl, že se bude rád vracet. Do města, které “bylo na vodě zbudované a má hradby z ohně”…
Radobýl
Krátký výjezd na Radobýl.
Krátký vyznání.
Miluju Středohoří. Miluju, když vyjedu z Prahy na sever, přejedu kopec u Odolenky a na obzoru se vynoří jejich zubatý panorama. Miluju tu bohatost tvarů a barev, siluety a kontrasty, ty křivolaký silničky, prudký výstupy na kopce, nádherný stromy, pitoreskní vesničky, výhledy. Zříceniny, kapličky, posedy, pastviny. Svět tam chutná jinak, zemitě, krásně. Mám tam svá místa, kde mě krajina objímá a dává mi všechno, co chci.
No, a na taková místa ono pozdní odpoledne v půlce září nevyrážíme, bo nestíháme. Ale Radobýl, ten se dá, ne? Je skoro nad dálnicí, tak startuju svůj supersport a nabíram pana Mirka.
Dorážíme na místo, máme tak hodinu, než slunce zapadne. Nahoru je to jen kousek.
Hora zmrzačená těžbou kamene. Nad hlavou masivní kříž, pod nohama se líně převaluje Labe. Jižní, plochej horizont trhají věže Hazmburku, na sever je to kopec za kopcem. Mácha prej právě odsud viděl jemu osudovej požár mlýna. A za války byl dole koncentrák. Zvláštní místo.
Chvíli cvakáme, světlo fajn, místo fajn, ale něco mi nesedí. Jsou tu lidi. A mluví!!!! A tak tu není klid, a vlastně ani nálada.
Cítíme to asi podobně, takže seběhneme dolů, na jeden z okolních kopců – no, spíš kopečků. Nejlepší místo zabraly ovce, přizpůsobuju se jim ale radši než těm lidem nahoře. Rozložíme vybavení (= pan Mirek pečlivě instaluje kamerku a já někam zahodim batoh). Světlo měkký, že by sis ho namazal na chleba. Fotíme. Kocháme se. Hotovo, balíme.
Cestou zpátky se ozvou přízemní potřeby (moje nenažranost) a tak dáváme rychlej fast food pit stop u dálnice. Ten Mek byl úplně, ale úplně narvanej. Ten kontrast ve mně zůstává ještě dlouho.
PS od Mirka: Pan Dalibor má superschopnost na nacházení magických míst. A tak když se zeptal, zda pojedeme směr Radobýl, odpovědí bylo rázné “ano, prosím”. Ale je to tak krásný místo, že tam chodí lidi. Nu což už…
A jako bonus mi pan Dalibor nevědomky zapózoval v západu slunce hned vedle ovcí. Babí léto jak má být…
To the GIGA
// pro plnou velikost fotek je potřeba je rozkliknout
Vltavská – betonovej uzel v centru Prahy se vším, co k tomu patří. Tvrdý linie, tvrdý lidi. Tvrdý řeči tady, tvrdý edity níž. V měkkým večerním světle, samozřejmě.
O pár dní později návrat na místo činu. S panem Mirkem. Stmívá se. Prší. Houbař. Prší víc. Štross. Vltavská. Lidi, příběhy.
Bubny
Kdysi nádraží Bubna, dnes nádraží Praha - Bubny v novém kabátě. Tedy v kabátě verze 2025, protože další stavební úpravy podle architektonického řešení Jakub Cigler Architekti bude následovat.
Po čtyřiceti letech má Praha nové nádraží. Staronové. Nádraží Bubny verze 2025 nahrazuje původní stejnojmenné nádraží, které stálo o pár set metrů dál. Z původní budovy vznikne Centrum paměti a dialogu Bubny, které tu bude k upomínce téměř padesáti tisíc Židů deportovaných z tohoto nádraží mezi lety 1941 - 1945.
Čekání na vlak. Čekání na dobrodružství, cestu do neznáma, nebo se jen prostě přesunout domů z práce, každý den znova a znova, zvyknout si na lehkost a tvary té budovy, zvyknout si a už necítit vůni cesty. Jaká škoda.
Vůni cesty, která vede do Kralup, na Kladno, do Podmokel, Děčína, nebo si sedneš do špatného vlaku, který tě odveze do Terezína nebo Lodži…
“Každou noc jezdí kolem domů vlak
Okna vagónů svítí do tmy
Každou noc hořím touhou
jet s ním taky, jet s ním taky…” (Priessnitz, Jaromír 99)
Prague Pride 2025
Prague Pride 2025. Moje poprvé. Žánr asi reportážní fotografie akce, která svou barevností, živostí a emoce převyšuje běžné hudební festivaly.
“Když může mít svatbu Jiří Kára proč ne my?!” Trefné. Přesné.
Organizace odpovídala tomu, že se akce v Praze nekoná poprvé, asistence Policie, tradiční hlouček odpůrců, co vzývají Boží jméno nadarmo, protože jim nikdo neřekl, že láska je láskou jen když je bezpodmínečná.
A všude lidi. Hodně lidí. Pozitivní lidí, kteří nešetřili úsměvy, nabízeli free hug a názor na tričku nebo transparentu (papundeklový ceduli).
“All you need is love. Love is all you need.”
